Autor článku: Jan Fobl
V týdnu jsem na facebookovém profilu kulturistika.com zahlédl krátké video kulturisty cvičícího předkopy. Jeho kvadricepsy byly obrovské a v kontrakci nádherně separované, vaskulární a hluboké. Hádám, že měl borec tak týden dva před závody, kůži jak papír a nádherně napruhované laterály, vážně radost pohledět. Pročítal jsem se komentáři a musím uznat, že to byl velmi veselý zážitek. Většina komentářů byla rádoby vtipných nebo posměšných, jak už to tak bývá, z pravidla od chlapců lehčích šedesáti kil. Většina z nich poukazovala na chemickou podporu účinkujícího atleta, přičemž bylo na pováženou, že komentující naturálové používali názvy anabolických steroidů, které by měly být laikům neznáme. Mezi všemi posměšky a urážkami mě ovšem nejvíc pobavil jeden, cituji: „Ale kopec nevyběhne :D :D“.
Video i s komenty je k shlédnutí zde:
https://www.facebook.com/kulturistika/videos/913102036016568
Už jsem četl několik článků na téma funkčnost a mobilita abnormálně svalnatého těla a sám ze své zkušenosti, kdy jsem se ručičkou váhy dostal na 120 kg vím, že život s takovou nadváhou může být v mnoha ohledech nepraktický a nekomfortní. Třeba nutnost najít si nějaký strom a zahrát si na medvěda, když vás svrbí mezi lopatkami. A jelikože nejsem majitelem tak brutálních stehen (bohužel), jako hlavní postava onoho krátkého klipu, nemohu ani záludný komet vyvrátit. A kdybych měl takové neskonalé štěstí a tahle kopyta mi říkala „pane“, zkoušel bych vyběhnout nějaký kopec? Ne. Proč? Protože asi jako většina lidí, kteří nemají potřebu konvertovat své mindráky do hejterských komentářu na sociálních sítích, nepovažuji běhání do kopce jako právoplatný ukazatel atletismu a tělesné funkčnosti. Před pár miliony let bych tohle privilegium asi uvítal, kdybych potřeboval utéct šavlozubému tygrovi nebo kdybych potřeboval ulovit nějakého šavlozubého sviště aby měla moje rodina co jíst, ale v dnešní době? Ruku na srdce, kdy jste naposledy museli někam běžet? Možná tak na tramvaj nebo doběhnout autobus, abyste nemuseli čekat pět minut na další. Já, jakožo majitel inovace s názvem „osobní vůz“ jsem neběžel naposledy snad na střední škole v tělocviku. Sviště už lovit taky nepotřebuji, v Kauflandu mají v akci králíky již bez kůže a vykostěné. A kdybych neměl chuť na králíka tak si koupím cokoliv jiného bez potřeby vyvinout rychlost vyšší, než je rychlost průměrného důchodce, protože zabalené maso se z chladícího pultu loví celkem snadno.
Argument o vyběhnutém kopci je tedy asi tak stejně relevantní jako výsměch šohajovi, co běhá Spartana, že nevytlačí 200 kg na bench. Že golfista nepřeplave tři délky plaveckého bazénu na motýlka. A i kdyby to dokázal, protože proč ne, že jo, proč by to dělal, když je golfista? Já jsem v mládí zastupoval školu v trojboji, pětiboji, skoku vysokém, skoku dalekém, ve sprintu i v šachu a troufám si říct, že úspěšně. Teď, o 40 kg později, bych už asi 180 cm nepřeskočil a stovku za 11 sekund nezaběhl a víte proč? Protože jsem kulturista. Protože žiji kulturistikou. Hned jak ráno otevřu oči, první nad čím přemýšlím je, co dnes udělám pro to, abych byl lepší kulturista a ne nad tím, který kopec je dost strmý na to, abych se cítil jako chlap, když ho vyběhnu.
Každý z nás dělá to, co ho baví. Pokud k tomu máte i vlohy a talent, můžete to dotáhnout při správném mindsetu hodně daleko. Ale je to disciplína a právě ten mindset na daný sport, který nás dá vyniknout a je hloupost posuzovat ostatní podle faktoru, který já umím, trénuji každý den a vynikám v něm. Každý, kdo má aspoň špetku sebereflexe a soudnosti si tohle uvědomí. Já obdivuji mnoho sportovců. Michael Phelps, Fernando Alonso, Mike Tyson, Shaquille O´Neal, Michael Schuhmacher, to všechno jsou legendy a géniové svých sportů a mě by ani ve snu nenapadlo se zabívat myšlenkou, jestli někdo z nich popotáhne na mrtvý tah to, co Peťa Petráš nebo jestli/za jak dlouho vyběhnou mikulovský Svatý kopeček.
Ještě se na chvíli vrátím k poukazování a pochechtávání se nad vlivem anabolických látek. Jestli chlápek ve videu sypal? Podle mě určitě ano, protože neznám nikoho s kvadricepsy jako Marcello de Angelis, který by byl čistý jako svědomí matky Terezy. Je takový výsledek dán využitím anabolických steroidů? Určitě ano. Je výsledek dán primárně tímhle elementem? Ani náhodou. Pokud je mi známo, neexistuje látka, která by vám vykouzlila svalovou hmotu z čerstvého vzduchu, pokud se tu ovšem nebavíme o syntetickém oleji o kterém by vám své mohl povyprávět třeba Gregg Valentino nebo Kirill „Bazooka“ Tersehin, známý ruský blázen, kterému kvůli infekci z aplikace oleje do bicepsů museli málem amputovat obě ruce.
Jsem si celkem stoprocentně jistý tím, že takové nohy vybuduje jen člověk, dokonale oddaný svalovému rozvoji. Člověk, který bere vážně jak trénink, tak jídlo i odpočinek. Když pominu talent (protože ten když nemáte, tak máte prostě smůlu a můžete se stavět na řasy), tak tohle jsou segmenty, bez kterých takové nohy nevybudujete. Trénink, strava, regenerace, suplementace (ať už je jakákoliv). Žádný faktor nestojí nad ostatními, jeden bez druhého by k takovému výsledku nevedly. Proč se hlavnímu aktérovi nikdo nesměje, že spí minimálně 8 hodin denně i o víkendu, kdy by mohl na svoje bicáky lovit roštěnky v baru? Že jí každé dvě hodiny, až mu lezou oči z důlků nebo že nevynechává legday? To je nemlich totéž, ale žel Bohu příliš morální, než aby to strhlo vlnu pseudobojovníků za naturální kulturistiku.
Je smutné, že lidé s oblibou ve fesťácích, alkoholu, nikotinu a jiných parádách, které na profilech sociálních sítích ani sdílet nelze, mají potřebu soudit lidi, kteří nežijí jako oni. Obzvláště když jsem ani u jedné z fotek dotyčných hejterů nenašel komentář nějakého sportovce jako: „Vypadáš jak reklama na hlad s tunelem v uchu!“, „Soplem bych tě přerazil“ nebo “Jsi tlusté prase a to za žádné tetování neschováš!“. Ať je to jak chce, pevně věřím, že člověk spokojený sám se sebou nemá potřebu shazovat ostatní a proto bych přál všem, aby si tuhle osobní Nirvánu sámi v sobě našli.